Hlavní projevy a dopady koncentrované živočišné výroby

Prof. Ing. Miloslav Šimek, CSc. – rodák z Jemnice, půdní mikrobiolog a univerzitní profesor zemědělské mikrobiologie, povoláním agronom. Specializuje se na mikrobiální transformace dusíkatých látek v půdě, na ekofyziologii půdních mikroorganismů, na tvorbu plynných metaboitů a emise tzv. skleníkových plynů. V letech 2012-2017 zastával funkci ředitele Biologického centra AV ČR, mnoho let působil jako proděkan pro vědu a doktorské studium na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Je autorem a spoluautorem více než 200 vědeckých a odborných publikací. V poslední době se více věnuje popularizaci vědeckých výsledků a výchově v oblasti ochrany půdy.

Zde přinášíme doslovný článek pana profesora, který se tematicky týká problematiky v Jemnici:

 Součástí intenzivního zemědělství je i velkovýroba živočišných produktů, jako je maso, mléko, vejce aj. Tento způsob zemědělství již nemá nic společného s tradiční výrobou, kdy na jednom hospodářství, které mělo k dispozici pole, louky i pastviny, se obvykle choval skot, prasata i drůbež ve vyváženém poměru, který vytvářel harmonické hospodaření. Pole či travní porosty poskytly kromě dalšího i krmivo pro zvířata, zatímco chov zvířat produkoval také dostatek statkových hnojiv, zejména hnoje. Jeho prostřednictvím se do půdy vracela podstatná část biomasy plodin a to mělo blahodárný vliv mj. i na obsah a kvalitu půdní organické hmoty.

Typickým produktem nových technologií v živočišné velkovýrobě intenzivního zemědělství jsou specializované koncentrované velkochovy hospodářských zvířat, jejichž cílem je dosáhnout maximální efektivity výroby s co největším omezením ruční práce, s využitím automatizace, mechanizace, chemizace, umělé inseminace apod., někdy s malými nebo žádnými ohledy na potřeby zvířat a obecnější etické principy.

Ve velkochovech se používají stáje s velkou kapacitou ustájení: kravíny a výkrmny skotu pro více než 1 000 kusů, výkrmny prasat pro 5–10 000 kusů, chovy nosnic (slepic) a brojlerů pro 100 000 kusů a více, krůt pro 5–10 000 kusů apod. Velkochovy mají řadu negativních dopadů. Kromě hlavních produktů, tj. mléka, masa, vajec atd. produkují hospodářská zvířata výkaly, tj. chlévskou mrvu a moč, ze kterých zušlechťováním vznikají statková hnojiva. Ta by měla být základem soustavy hnojení zemědělských půd. Pro praxi konvenčního zemědělství je ale typická nedostatečná péče o výrobu (zušlechťování) a skladovaní statkových hnojiv.

Protože velkochovy produkují mnoho odpadu, je obtížné zcela zabránit znečistění půdy, vody i ovzduší kolem velkoskládek (hnojišť, nádrží na kejdu či močůvku apod.). Ty sice mají mít předepsanou kapacitu a být např. nepropustné pro srážkovou vodu, ale praxe ukazuje, že realita je často jiná: nádrže přetékají, o hnojiště se náležitě nepečuje atd. Kromě ztrát na živinách a organické hmotě dochází často z nedbalosti k úniku tekutých hnojiv do vodotečí a vodních nádrží, k infiltraci do podzemních vod (dusičnany) a k těkání (zejména amoniaku a oxidů dusíku) do ovzduší.

Další rizika jsou spojena s hnojením statkovými hnojivy, zvláště při nedodržení zásad jejich aplikace, tj. vhodné doby, mimo ochranná pásma vodních zdrojů, mimo erozně ohrožené plochy atd. Velkochovy produkující kejdu musí být vybaveny dostatečně kapacitními nádržemi na skladování kejdy tak, aby byla umožněna aplikace kejdy pouze ve vhodnou dobu a na vhodné pozemky, ale v praxi se pak kejda z ekonomických důvodů nejčastěji aplikuje na nejdostupnější pozemky. Z tohoto důvodu půdy v okolí velkokapacitních vepřínů a stájí s roštovou technologií ustájení (tj. produkující kejdu) mívají již po několika letech provozu těchto zařízení jasné znaky degradace: zhoršení strukturního stavu, náchylnost k zamokření, k vodní a větrné erozi, zvýšený obsah některých iontů a prvků. Je to způsobeno dlouhodobým přehnojováním a vyvážením kejdy na pozemky v nevhodnou dobu, škodlivé je také pojíždění po vlhčí půdě vedoucí k zhutnění půdy.

Velkochovy vyžadují také velkosklady krmiv, např. silážní a senážní žlaby. Tyto stavby jednak významně zasahují do krajiny, jednak zejména siláže jsou častým rizikovým faktorem vzhledem k úniku silážních šťáv (nitráty, nitrosoaminy) do vodotečí i podzemní vody. Nezanedbatelné není ani používání nejrůznějších chemických látek ve velkochovech, ať již k asanaci stájí a k hubení škůdců (hlodavci), nebo veterinárních léčiv či látek používaných při konzervování krmiv.

Ukazuje se, že zvláštní pozornost je třeba věnovat znečistění prostředí tzv. látkami s bioinhibičním účinkem. Takových látek vstupuje do zemědělských půd široké spektrum. Jsou hlavní součástí pesticidů k hubení či potlačení nežádoucích organismů (zejména plevelů, hmyzích škůdců a patogenních mikroorganismů) primárně za účelem ochrany zemědělských plodin a hospodářských zvířat. Do půdy se dostávají přímo jako rezidua pesticidů (herbicidy, insekticidy, fungicidy, bakteriocidy aj.) nebo veterinárních léčiv a přípravků (zejména antibiotika a antiparazitika) v trusu, hnoji a kejdě. Mnoho látek s bioinhibičním účinkem se dostává do půdy a prostředí při využívání statkových hnojiv pocházejících z živočišné velkovýroby (kde se používají pro léčbu a profylaxi a do nedávné minulosti také jaké stimulátory růstu), nebo ve formě organických odpadů (např. čistírenské kaly, digestáty z bioplynových stanic). Zemědělskou půdu mohou těmito způsoby kontaminovat nejen veterinární, ale i humánní léčiva a také široká škála látek z kosmetických, dezinfekčních a konzervačních přípravků.

Látky s bioinhibičním účinkem mají řadu účinků jak na půdní organismy, tak na vodní organismy, ptáky i na lidské zdraví. Velmi nebezpečná jsou v tomto smyslu antibiotika včetně těch používaných v živočišné velkovýrobě. S tím, jak se antibiotika nekontrolovatelně šíří v prostředí, stoupá i schopnost mikroorganismů vytvářet si k nim odolnost, rezistenci. Mnoho lidí se již setkalo s tím, že lékařem předepsaná antibiotika neměla žádný účinek, protože cílové patogenní mikroorganismy způsobující chorobu byly vůči působení antibiotik odolné. V současné době se prudce zvyšuje zájem o další polutanty souhrnně nazývané endokrinní disruptory. Jsou to přírodní i chemické látky, které mohou měnit funkci hormonálního systému lidí i zvířat a negativně tak ovlivňovat zdraví. Jedním z jejich známých zdrojů jsou i odpady z velkochovů hospodářských zvířat.

Kromě výše zmíněných dopadů velkochovů nelze bagatelizovat ani jejich další přímé i nepřímé negativní dopady, s nimiž se potýká mnoho z nich: vysoké nároky na zdroje vody, problémy s čistěním velkých objemů odpadních technologických vod, průsaky a haváírie spojené se znečistěním povrchové i podzemní vody, vysoké zatížení okolních komunikací – navážení a odvážení zvířat, vyvážení kejdy, podestýlky apod., odvážení uhynulých zvířat, dále zápach v širším okolí stájí a produkčních hal i z okolních pozemků po vyvezení odpadů, aj. Jediným argumentem pro podporu velkochovů může být za těchto podmínek argument ekonomické výhodnosti, tedy maximálního zisku – ovšem pro koho? Samozřejmě pro majitele či provozovatele těchto zařízení, nikoli pro obyvatele okolních obcí nebo pro celou společnost. S tím se ale nelze smiřovat do nekonečna, naopak je třeba problematické velkochovy postupně odstavovat, znečistěná území (nákladně) vyčistit a navracet krajinu do dlouhodobě prosperujícího stavu. A nové velkochovy rozhodně nepodporovat, neboť nejsou v souladu s dlouhodobě udržitelným hospodařením. ( celý článek je kompletní doslovná citace autora)