Reportáž z drůbežárny Vodňany – připravovaná realita pro Jemnici
Kapacita drůbežích jatek ve Vodňanech je 12tis kuřat za hodinu. Plánovaná kapacita v Jemnici je 10 tis kuřat za hodinu (viz prezentace pana Koláře). Bude se tedy jednat o srovnatelné provozy. Podívejme se tedy na skutečnou realitu. Zemědělství a potravinářství tvrdého průmyslového typu, ze kterého bude těžit pouze pan Kolář.
Křik, nadávky, stres a přesčasy v továrně bez oken. Tak vypadá práce v drůbežárně ve Vodňanech. Reportáž z cyklu Hrdinové kapitalistické práce, který přináší svědectví z prostředí nejhůře placených zaměstnání. Ve videu je úvodní slovo, pod ním níže v textu si přečtete autentickou pravdu-zážitky novinářky, která se nechala zaměstnat v drůbežárně Vodnany:
Předsevzala jsem si, že vydržím až do pátku, protože to byl zároveň konec měsíce. Ve čtvrtek ráno jsem pochopila, že už tam nedokážu jít. Seděla jsem v křesílku na chodbě před personálním oddělením a cítila jsem tlak v břiše. Čekala jsem dlouho, uvnitř byl nějaký muž. Když konečně vyšel ven, uviděl mě, otočil se k ženám v místnosti a oznámil jim: „Je tu nějaká paní, asi jde žádat o práci.“ Nejistě jsem vstala, vešla dovnitř a uvedla to na pravou míru: „Právě naopak, jdu ukončit pracovní poměr.“ Upravená blondýna začala nervózně běhat po kanceláři a nešťastně opakovala: „Na to máte samozřejmě právo.“ Pak se začala vyptávat. Poslouchala mé odpovědi tak pozorně, že jsem se rozpovídala. Ze začátku se mi klepal hlas, ale postupně jsem se uklidňovala. Cítila jsem úlevu, že to konečně můžu někomu říct. Zdálo se, že podobné zážitky neslyší poprvé. Nakonec jsme se dohodly, že tam ještě jednou půjdu, ale v pátek prý už nemusím. Když jsem pochopila, že dnes v noci už bude všemu definitivní konec, oddechla jsem si. Po třech týdnech jsem tak měla skončit práci pro drůbežárnu ve Vodňanech… Jak jsme se blížily, cítila jsem větší a větší chlad a strašný zápach, ze kterého se mi obracel žaludek. Vešly jsme do velké, špatně osvětlené haly bez oken. Moje smysly ochromily hluk, zima, smrad a ohromný počet lidí. „Tak jsme si pěkně popovídaly, mohla byste pro mě teď něco udělat?“ Zcela věcně ukončila personalistka náš rozhovor. „Tady máte dotazník a mohla byste to tam všechno napsat? Mně by to pomohlo, abych se mohla snažit o změnu. Klidně napište víc, i několik stránek. Čím víc, tím líp!“ Slíbila jsem, že napíšu.
Směna končí, když je práce hotová
Z té samé vyhřáté kanceláře jsem odcházela před třemi týdny na svou první směnu. Získala jsem po týdnu snažení práci v drůbežárně. V inzerátu nabízeli třináct a půl hrubého a ve smlouvě, kterou jsem právě podepsala, bylo uvedeno 65,5 na hodinu. Personalistka mě upozorňovala, že tam mají dvousměnný provoz, ve kterém jsou ranní služby velmi včasné. První začíná o půlnoci z neděle na pondělí, v úterý až ve čtyři ráno a další dny už normálně v šest. Spolu se smlouvou jsem podepsala závazek pracovat přesčas, což se týká téměř všech odpoledních směn. Ty končí teprve ve chvíli, kdy je práce hotová. K práci jsem potřebovala potvrzení od doktora. Získala jsem je v jedné z ordinací, kam mě z drůbežárny poslali. Už v čekárně mi připadalo divné, že se zhruba třikrát za minutu ozývá „další!“. Pak jsem přišla na řadu já, lékař telefonoval, sestra mě vyzvala, ať mu podám pět set korun. Aniž by telefonát přerušil, podal mi zpátky potvrzené papíry a za necelých dvacet vteřin jsem vycházela ven a sestra volala: „Další!“ Až doma na ubytovně jsem zjistila, že mi kromě potvrzení o dobrém zdravotním stavu podal i můj nový zdravotní průkaz. Nezměřil mi tlak ani neudělal jediný odběr, vlastně se na mě vůbec pořádně nepodíval. Mohla bych nastoupit do práce, i kdybych měla nějakou infekční chorobu. Do kanceláře personalistek si pro mě přišla mistrová. Dovedla mě do výdejny oblečení, kde mě uvedla slovy „paní je Češka“. Dostala jsem dvoje tenké bílé kalhoty, zelený a dva bílé pláště. Na ruce gumové rukavice, na hlavu síťku a na nohy bílé gumáky. Když vydržím déle než tři měsíce, dostanu skutečné pracovní boty. Když jsem se v šatně převlékla do pracovního, šly jsme dolů k porcovně. Jak jsme se blížily, cítila jsem větší a větší chlad a strašný zápach, ze kterého se mi obracel žaludek. Vešly jsme do velké, špatně osvětlené haly bez oken. Moje smysly ochromily hluk, zima, smrad a ohromný počet lidí. Někteří stáli u pásů, jiní pobíhali sem a tam. Nad hlavami jim na visutých dopravnících jezdila oškubaná kuřata. V hale byly pásy a množství kovových várnic plných naporcovaných kuřat. Prošly jsme s mistrovou do druhé haly. U jednoho pásu stály tři zhruba dvacetileté ženy. Dívaly se na monitor připevněný u pásu. Jedna z nich vypadala, že to tady má na povel. Byla upravená, perfektní make-up, nabarvené pečlivě vytrhané obočí a nalepené dlouhé řasy. Mezi lidmi, kteří se po porcovně pohybovali a vypadali většinou hodně ztrhaně, působila až nepatřičně. Řekli mi, že je to Pamela a že mi bude zadávat práci. Věnovala mi jediný pohled, pak se otočila a vyprskla smíchy. Ani mě nepozdravila. Když jsem se jí zeptala, co mám dělat, tvářila se, jako bych tam nebyla.
Děláš to blbě!
Musela jsem se doprošovat zbylých dvou dívek, aby mi zadaly práci. Obě byly Rumunky. Co mám dělat, mi nakonec nějak vysvětlila Lorena, která ale na rozdíl od druhé Rumunky, Oany, skoro neuměla česky. Když jsem o něco později u pásu skládala do plastových vaniček stehenní řízky, vůbec poprvé na mě Pamela promluvila a ukázalo se, že je Češka. Šla kolem mě a křikla: „Děláš to blbě!“ Stehenní řízky se totiž musejí rovnat tak, aby nebyly vidět díry, chrupavky a šlachy. Z našeho pásu se expedovaly hotové vaničky v ochranném obalu, podle toho, jaké byly objednávky. Obchody si přesně zadají, kolik čeho chtějí, a to se jim pak dodá. Takže třeba do Tesca se posílala stehna, krky někam do Lidlu, stehenní řízky zase jinam. Moje práce se neustále měnila podle toho, co zrovna bylo potřeba dělat. O to horší bylo, jak byla Pamela nekomunikativní a neuměla vysvětlit, co po mně vlastně chce. Poslala mě například pro půlky stehenních řízků, ale už mi nevysvětlila, kde je najdu. Bloudila jsem po halách a snažila se doptat a přitom jsem věděla, že dostanu vynadáno, že jsem pro ně byla moc dlouho. Po dvou hodinách byla patnáct minut pauza. Kolegyně Oana mě vzala ven na cigáro. Když jsem se vrátila, hodila Pamela směrem ke mně látkové rukavice, které se dávají pod ty gumové. Navlékla jsem si je a hned mi o něco méně mrzly ruce. Zima mi ale byla pořád, i když mě upozorňovali, abych si vzala teplé prádlo, a já to udělala. Nestačilo to. Navíc se mi, jak jsem pobíhala, zpotily v gumových holinách nohy, a když jsem pak stála, zábly mě. Na pracovišti bylo devět stupňů. Dělala jsem všechno možné včetně vytrhávání zbytků brk nebo trhání tučných částí masa rukou. Ve tři čtvrtě na jednu byla další pauza a pak už se jelo bez přestávky až do sedmi večer. My čtyři z našeho pásu jsme končily jako skoro poslední. Nevěděla jsem, jak dlouho bude odpolední směna trvat, takže se mi hodně ulevilo, když jsem mohla jít po jedenácti hodinách domů na ubytovnu. Až při odchodu jsem si uvědomila, že skoro nemůžu chodit. Cestou domů jsem našla v kabelce čokoládovou tyčinku. Pomalu se mi rozpouštěla v puse a mně teprve došlo, jaký jsem měla hlad. A taky žízeň. Bez jídla a pití jsem byla šest hodin. Do porcovny si totiž nesmím brát nejen jídlo, ale ani vodu a nemůžu odtamtud odejít. Je tam jeden dost hnusný záchod a teče tam jen teplá voda.
Ilona s Rosou a prsní řízky
Další den mi Pamela na začátku směny řekla, že nesmím nikomu, ale opravdu nikomu dávat přepravky. Skládáme do nich plastové vaničky naplněné masem, než je vložíme na pás, po němž projedou do stroje, který je zabalí v ochranné atmosféře. Vedle nás pracovaly dvě Ukrajinky, které vypadaly, že by měly být dávno v důchodu. Potřebovaly taky přepravky, ale já se chtěla zavděčit Pamele v bláhové naději, že se ke mně začne chovat lépe, a přepravky před nimi zatvrzele bránila a nedala jim opravdu ani jednu. Pamela to sledovala ze svého místa a spokojeně přikyvovala. Až časem, to už jsem věděla, že se ty dvě paní jmenují Ilona a Rosa, jsem pochopila, že pracují s námi a připravují maso pro náš pás. Navíc byly obě ještě menší než já a nedosáhly nahoru na visutý dopravník, ze kterého se přepravky mohou sundávat. A protože mezi výrobními linkami bylo málo místa, bylo skoro nemožné prodrat se pro ně jinam. Zpětně jsem se styděla, že jsem se k nim chovala přezíravě. A dodnes nechápu, proč jsem jim nesměla podat něco, co potřebovaly ke své práci a co si samy nemohly obstarat. Pak už jsem jim přepravky podávala tajně a hlídala jsem, jestli se Pamela nekouká. Ilona s Rosou měly dávat prsní řízky do vaniček. Jenže použily vaničky o pět milimetrů jinak vysoké, než měly. Pamela zuřila a řvala na ně, že to zkazily. A ony se gesty ptaly, do kterých to tedy mají dávat. Neodpověděla jim, jen se vztekle otočila a začala to dělat sama. Bezradně tam stály a čekaly, až jim někdo prozradí, co tedy mají dělat. Šla jsem k Pamele a prosila ji, ať jim to řekne. Vztekle ucedila, že mají použít pětašedesátky. Doběhla jsem pro ně do skladu a Rose a Iloně je přinesla. Vděčně je ode mě vzaly a začaly do nich ládovat prsní řízky. Oana s Pamelou a Lorenou nevěděly, jak se Rosa s Ilonou jmenují. Volaly na ně „paní“. Přitom já zrovna ty dvě měla nejraději. Jedna byla tmavá a druhá plavá, stály tam a ládovaly maso do plastových vaniček a usmívaly se a nikdy nebyly protivné, ani když se na ně sesypával vztek všech ostatních. Tento týden pracovaly každý den od čtyř od rána do čtyř odpoledne. Dělaly jsme společně kuřecí stehna a došly nám. Koukla jsem na hodiny, bylo za dvě minuty čtyři. Vybídla jsem je, ať už jdou. Ony ale říkaly, že mi pro ta stehna ještě dojdou, a za chvilku byly zpátky s těžkou přepravkou plnou stehen. Dvě babičky to po dvanácti hodinách práce nesly mně, ženě plné síly, klouzaly ke mně v gumácích a ještě u toho dokázaly být milé. Zaplavil mě pocit vděčnosti, protože jsem byla vyčerpaná. A taky lítosti, že už jdou pryč.
Systém pokut, málo místa a neúcta k práci
Většinu zaměstnanců na porcovně tvořily starší ženy, ale bylo tu i docela dost mladých a mezi nimi i muži, většinou cizinci. Vlastně nejméně tu bylo starších mužů. Agenturní pracovníci byli všichni cizinci a odhadem jich byla zhruba polovina. Ukrajinci, Rumuni, rumunští Romové, lidé z různých částí Asie. Někteří tu pracovali zjevně dlouho, uměli trochu česky, ale většina česky neuměla. Když jsem se jednou na pár okamžiků opřela o pult, řekla mi Oana, ať si dám pozor, že za to je pokuta. Nikde tam nebyla žádná židle, takže i když byla zrovna chvilka, kdy se na něco čekalo, člověk si ani nemohl sednout. Pak vyjmenovávala další prohřešky, za které je pokuta. Zapomenutí síťky na hlavě, když člověk jde ven, vykukující náušnice, nebo kus oblečení… O pokutách jsem pak od různých lidí slyšela ještě mnohokrát, ale ani jednou jsem neviděla, že by ji někdo dostal. Když nás bylo u naší výrobní linky víc, dostala jsem často nějakou práci, ale už ne místo, kde bych ji mohla dělat. Skláněla jsem se pak k malému pojízdnému stolku nebo k přepravkám a pokaždé, když někdo procházel, musela jsem se i se svou prací posouvat. Hala byla plná výrobních linek, pásů a nedostatkem místa trpěli všichni. Neúcta všech k práci mě nepřestávala fascinovat. Nešlo jen o to, že mi často zadali úkol, který se následně ukázal jako zbytečný, ale i mí kolegové a nadřízení dělali mnohokrát práci, kterou potom zase sami ničili. Pořád se strašně spěchalo, plnily se plastové vaničky a pak, když prošly balením v ochranné atmosféře, se často ukázalo, že jich bylo moc, a trávili jsme čas tím, že jsme je rozbíjeli. Na pás jsme taky vysypávali přepravky plné prsních řízků a kusy masa padaly na špinavou podlahu. Museli jsme je házet zpátky na pás. Rychle jsme plnili plastové vaničky a na páse musela být pořád hora masa. Až se řeklo, že už je toho dost. Maso jsme pak zase pracně přendávali do přepravek a nadbytečné balíčky rozdělávali. A tak pořád dokola.
Všichni odcházejí
Oana byla kmenová zaměstnankyně drůbežárny a Pamelina pravá ruka. Uměla docela slušně česky, pracovala tu už rok a půl. Koncem týdne jsem zaslechla, jak se dohaduje s mistrovou. Ukázalo se, že Oana potřebuje odjet zpátky do Rumunska a neví, kdy se vrátí. Pamela se k Oaně chovala někdy hnusně. Když se něco nedařilo, křičela a hodila jí třeba k nohám přepravku plnou balíčků masa, které se správně nenafoukly při balení v ochranné atmosféře. Ale většinou si s ní povídala přátelsky a vypadala, že ji má upřímně ráda. Když se dozvěděla, že odjíždí, byla skleslá. Večer, když už všichni odcházeli a hala se vyprazdňovala, stála Pamela u pultu a dodělávala nějakou objednávku. Šla jsem k ní a zeptala se, jestli jí mám pomoct. Nešlo přehlédnout, že je jí smutno. Odmítla mě a řekla mi docela normálně, ať jdu domů. Chtěla být s Oanou, kterou viděla ten večer naposledy. Ta to pochopila, a když jsem odcházela, stály tam vedle sebe a pracovaly. Další den už Oana nepřišla a Pamela byla zamyšlená. Když jsem se ptala, proč tam pracuje, odpověděla mi, že se vyučila kuchařkou-číšnicí, ale nebavilo ji to dělat. Tahle práce ji baví. Je tu čtyři roky, to znamená od sedmnácti. „Za tu dobu se tu vystřídalo strašně moc lidí, tak moc, že si je nemůžu všechny ani pamatovat, tady se to pořád mění a střídá, přicházejí pořád noví lidé,“ říkala rezignovaně. Poprvé jsem vůči ní pocítila lítost. Stejně jako jiné mladé ženy se stala rychle šéfovou výrobní linky. Vedení je tam obsazuje zřejmě proto, že „umějí s počítači“. U výrobních linek je totiž počítač s pár funkcemi, který kontroluje váhu a počet expedovaných balíčků. Myslela jsem si, že chyba je v Pamele, ale postupně mi došlo, že jen přišla mladá do prostředí, kde je takové chování normální. Když už se blížila noc, vzrůstala vždy nervozita. A i docela milí lidé se začali chovat k ostatním hrubě, byli vzteklí, popudliví. Pak se třeba řeklo: „Už jen čtyři objednávky!“ Nálada se trochu uvolnila a lidé se začali víc usmívat.
Vyčerpaní agenturní pracovníci
Jeden večer jsem během pauzy viděla výplaty některých agenturních pracovníků, jeden muž dával do ruky peníze jiným, ti tam stáli v krátké frontě. Ale neviděla jsem, že by jim dával výplatní pásky. V provozu nebylo málo lidí, bylo jich naopak hodně a často nevěděli, co mají dělat, dostávali protichůdné příkazy, různě se hloučkovali, nevešli se tam, kde měli pracovat, a s přibývajícími hodinami byli unavenější a unavenější. A taky se víc a víc ozýval řev. Lorena, se kterou jsem pracovala ráda, protože byla hodná, dělávala dvanáctky, v pondělí třináctku, v pátek však mívala čtrnáctku, už kolem jedenácté večer byla zjevně unavená. Já taky, ale já jsem věděla, že za chvíli půjdu na ubytovnu. Třináctihodinové směny byly napsané i na nástěnce u velína. V neděli od půlnoci do pondělka do jedné odpoledne. Lorena říkala, že má na hodinu osmdesát korun, dřív sedmdesát. V práci jsem se seznámila i se svými sousedy z ubytovny, manželským párem z Rumunska. Stěžovali si, že jsou v Česku strašné mafie. Přijeli proto, že doma nedokázali uživit své děti. Ty zatím zůstávají s babičkou v Rumunsku a oni jim tam posílají peníze. Už rok je neviděli. V drůbežárně jim jakýsi Sergej slíbil sedmnáct tisíc čistého za měsíc. Byli tu krátce, ještě neměli podepsanou pracovní smlouvu. Třiašedesát pracovních hodin týdně je zmáhalo. Navíc měli zdravotní problémy, byli u lékaře a museli zaplatit čtyři tisíce, protože prý nemají zdravotní pojištění. Přemýšleli, že by si našli jinou práci, ale hodně se jim líbí na ubytovně, jinde je to prý mnohem horší. Chvále městské ubytovny jsem se musela smát, protože všichni ostatní hrozně nadávali na štěnice a plísně. Odpovědi dalších kolegů, kteří pracovali pod agenturami, byly různé. Všichni ale shodně udávali, že pracují buď každý všední den dvanáct hodin, anebo stejně jako Lorena. Co se odměny týká, uváděli většinou buď sedmdesát, nebo osmdesát korun na hodinu. Pochopila jsem, že záleží nejen na tom, jakou mají agenturu, ale také na tom, jak dlouho zde pracují. Už při pohledu na strašlivě vyčerpané agenturní zaměstnance jsem věděla, že pracují nad rámec zákonem povolené normy. Kromě toho, že neměli stejné pracovní podmínky a stejnou odměnu jako kmenoví zaměstnanci, neměli je stejné ani jako ostatní agenturní zaměstnanci. Podle zákoníku práce má tohle zajišťovat nejen zaměstnavatel, ale také uživatel, což je v tomto případě Vodňanské kuře, tedy Agrofert. Zároveň platí, že uživatel nemá povinnost sdělovat veřejnosti, s kým má jakou smlouvu. Jediný subjekt, který zde může zasáhnout, je Inspektorát práce. Ten ve větších podnicích zpravidla zasahuje v součinnosti s cizineckou policií a prvním hmatatelným důsledkem bývá to, že jsou vyhoštěni zaměstnanci, kteří nemají povolení pracovat v České republice.
Každá práce má prý něco
Služba od půlnoci do čtvrt na devět ráno byla hrozná. Nepodařilo se mi se před ní vyspat a šla jsem tam s bolestmi břicha, myslela jsem si, že nedojdu. Dodnes nevím, jestli jsem byla nemocná, anebo to bylo ze strachu, co mě čeká. Krize nastala kolem páté ráno, kdy bych dala cokoli za to, abych si mohla aspoň na minutu dvě sednout. Další den začínala směna ve čtyři ráno, takže jsem vstávala ve tři. Bydlela jsem sice blízko, ale v práci člověk musí být dřív, aby se stihl převléknout a připravit. Počátkem týdne mě několikrát poslali na chvíli k vedlejšímu pásu, kde se dělala výhradně stehýnka. Pracovala jsem vedle milé starší paní – Vlaďky. Seznámily jsme se tak, že mě seřvala, když jsem v únavě ke konci jedenáctihodinové směny nechala na zemi válet igelit z přepravky. Omluvila jsem se jí a pak už si dávala pozor, abych igelity vždy vyhazovala. Druhý den mě s úsměvem pozdravila a od té doby jsme dobře vycházely. V drůbežárně pracovala devět let. Nemocná byla za tu dobu dvakrát, teď se chystala na nemocenskou se zánětem kyčle. Sotva stála a jen s bolestí se pohybovala. Měla by také jít na operaci s karpálními tunely, ale odkládala ji. Problém s karpálními tunely mají v drůbežárně prý skoro všichni, kdo tam pracují déle. Vlaďka ale říkala, že lidé, kteří pracují u počítače, je prý mají také a bolí je z toho i záda. „Každá práce má něco,“ vysvětlovala mi smířeně. Když jsem si vzpomněla na svou práci v teple u počítače, kdy sedím, můžu si kdykoli udělat pauzu, dát kafe, už jsem měla na jazyku odpověď, že lidé u počítače ve skutečnosti vlastně nepracují. U toho pásu jsem se cítila dobře, protože Vlaďka mi všechno pěkně vysvětlovala, jen jedna paní z druhé strany pásu na mě řvala, když jsem zaměnila stehno za „čtvrtku“ kuřete. A pak na mě zařvala ještě jednou, když jsem si vzala stehno, které bylo spíš na její straně pásu. Ale naštěstí byla z druhé strany pásu a vedle mě stála hodná Vlaďka a nikdo, koho bych se bála. Na ranních směnách je taky krásné, že mají svůj jasný konec. Jakmile přijde hodina, kdy nás střídá druhá směna, jdeme prostě domů. Člověk se podívá na hodiny a ví, že za dvě hodiny to už bude mít za sebou. I tempo je pomalejší, zároveň se mi zdá, že je méně prostojů a méně zbytečné práce. Takže se tolik nezpotím a pak v mokrém nemrznu.
Nádherný křidýlkový den
Pak mě přeřadili na křidýlka. Šla jsem ke kraťoučkému pásu, vešli se k němu akorát tři lidé. Už jsem u něj několikrát byla, když jsem potřebovala křidýlka pro Pamelu. Pásu šéfovala silnější blondýna. Nepředstavila se mi, nezeptala se mě na jméno. Znala jsem ji, protože se mi před pár dny smála, že skládám křidýlka příliš pomalu. Viděla jsem tam nějakou další ženu, tak jsem si stoupla za ni, abych byla od šéfové dál. Řekla mi: „Já Rumun, neumím česky.“ Později jsem zjistila, že se jmenuje Nikoletta a je jí 38 let. Pracovala pod agenturou a dělala pořád dvanáctky, od pondělka do pátku celý měsíc. Ukázala mi, jak to dělat. Šéfová vedle nesouhlasně frkala. Postupně mi to šlo líp a líp. Šéfová se chodila koukat, jak vypadají moje naplněné vaničky, a koulela očima, ale neřekla nic. Nikoletta mi řekla: „Dobrý!“ To bylo poprvé, kdy mě tu někdo za něco pochválil. Jenže pak přišla šéfová. „Jak to že nevybíráš z pásu ty poničený křidýlka?“ zahulákala na mě, až jsem sebou cukla. Začala jsem je tedy vybírat a házet do bedny. Před tím jsem je vyhazovala jenom, když se mi dostaly do ruky, nevěděla jsem, že je mým úkolem je probírat. Potom obě na chvíli někam šly, odvážely naplněné přepravky na vozíku. Šéfová zařvala: „Hlídej!“ Myslela jsem, že to znamená, že mám vybírat špatná křidýlka z pásu. Ani ne za minutu se vrátily a mezitím začala přetékat přepravka, kam křidýlka padají. Ze svého místa jsem na ni ale neviděla. Seřvala mě, že jsem ji měla vyměnit. Když odcházela, musela vědět, že už je plná, byly pryč jen chvilku. Udělala to schválně. Další křidýlkový den za mnou šéfová přišla a řekla mi, že ta křidýlka skládám moc pomalu. Snažila jsem se o větší rychlost, ale v tom stresu se mi jedna vanička rozsypala. Asi po hodině přišel zlom. Úplně normálním hlasem mi vysvětlila, že ráno mám do práce chodit o deset minut dřív, abych pomohla připravit přepravky. Od té doby už na mě ani jednou nezařvala. To byl nádherný den. Celý týden, kdy jsem měla dopolední, jsem potkávala Lorenu, akorát jsme se míjely. Ona nastupovala na svoje dvanáctky, když jsem já odcházela domů. Vypadala strašně vyčerpaně.
Jinde to není lepší
Když bylo po víc jak dvou týdnech školení bezpečnosti práce, přišla jsem omylem o hodinu dřív. Povídala jsem si s Karlem, který mi před tím několikrát pomohl s těžkým vozíkem, když mi podkluzovaly holínky, které jsem dostala namísto pracovních bot. Byl vždycky usměvavý a ochotný. V drůbežárně pracoval devět měsíců. Byl vyučený pokrývač. Celý život se tím živil, řadu let pracoval ve firmě ve Strakonicích. Pak majitel firmy zemřel a Karel se rozhodl, že bude živnostník. Jenže to nějak nezvládl. Neplatil hypotéku a jako první vypustil zdravotní a sociální, protože mu kamarádi řekli, že to platit nemusí. Nezvládl papírování, „lítáš po úřadech, strávíš tím moře času a nikdo ti nic neřekne“. Dostal se do exekuce, za měsíc se měl vystěhovat z domečku, o který přišel. Byl psychicky na dně, ale pořád opakoval, jak je rád, že za něj v drůbežárně platí zdravotní a sociální. A že je to všechno jeho chyba. Jinou práci prý nesehnal, potřeboval být zaměstnaný okamžitě. Jinde to prý není o moc lepší. Na školení o bezpečnosti práce nám řekli, že díky odborům máme příplatek ke mzdě za hluk na pracovišti, i když nepřekračuje limit. Přitom když jsem se předtím kolegů ptala, zda jsou v odborech, většinou nevěděli, jestli tam vůbec jsou.
Další kolo ponižování
Poslední pondělí jsem v práci byla deset a půl hodiny. Pořád na křidýlkách, ale paní, na kterou jsem si už zvykla – a ona na mě –, tam nebyla. Místo ní tam dnes byla mladá žena, která mi minulý týden vytrhla vaničku a dodělala křidýlka za mě, protože jsem to dělala moc pomalu. Začalo další kolo ponižování: dostávala jsem vynadáno za věci, které mi nikdo nevysvětlil. Do dvanácti s námi pracovala Thea, Rumunka, která neskrývala své zklamání z toho, že jsem Češka. Ale docela trpělivě mi všechno vysvětlovala. Pak odešla a já zůstala sama se šéfovou. Už předem jsem se toho bála. Šéfová mě nechala většinu času samotnou. Poprvé jsem nezvládala dělat jasně zadanou práci. Po páse jela křidýlka, poškozená, roztrhaná strojem, který je sekal kuřatům pohybujícím se nad námi. Bylo třeba je třídit, nepoškozená skládat úhledně do vaniček, protože co se nestihne, padá z pásu dolů do bedny, kterou je potřeba vyměňovat. Přetékala mi bedna, nestíhala jsem třídit, hledat nové bedny, vystýlat je igelitem. Práce postupovala pomalu, protože jeden člověk to opravdu dělat nezvládne. Šéfová na mě buď řvala, anebo byla pryč. Jednou i dvě hodiny. Když na mě křičela už poněkolikáté, chtěla jsem odejít. Prostě odhodit ty hadry a jít, ale nenašla jsem k tomu odvahu. Chtělo se mi čůrat, ale nemohla jsem zastavit pás, protože na druhé straně výrobní linky pracovalo několik lidí a pás bych zastavila i jim. Navíc mi ani nikdo neukázal, jak se pás zastavuje. Všechno bylo špatně. Přišla a sebrala z pásu křidýlko z poloviny tak žluté, že to bilo do očí. „Tyhle taky vyřazuj,“ zakřičela. V jednu chvíli na mě řvala, že jsem debil, když jsem nešla odvézt bedny, protože na můj dotaz, jestli to mám udělat, jen obrátila oči v sloup a já pochopila, že nemám. Zakuňkala jsem, že debil je ona, protože neumí nic vysvětlit. Později jsem táhla bedny s defektními křidýlky a ptala jsem se, jestli mám vzít i ty její. Neodpověděla, tak jsem je nevzala. Šla za mnou naštvaná a já se jí zeptala, proč mi neodpovídá na dotazy. „Nemám čas,“ vyštěkla. „Protože nepracuješ dost rychle!“ dodala. Taky by mě štvalo, kdybych k tomuhle zmatku dostala na pomoc někoho, kdo tam pracuje čtrnáct dní. Ale protože se ke mně chovala ohavně, nechávala mě hodiny samotnou, ponižovala mě, nedokázala jsem ji litovat. To byla noc ze středy na čtvrtek a já pochopila, že už nemůžu dál a že druhý den musím zajít na personální a říct jim, že odcházím.
Dříve si lidé pomáhali
Poslední den jsem se dala do řeči s paní, která v drůbežárně pracovala od mládí. „Nevím, jak jsem to přežila, když jsem pracovala na tři směny a měla malé děti, ale tehdy byly na pracovišti aspoň dobré vztahy,“ vzpomínala. „Když sis potřebovala vyměnit službu, lidi si pomáhali, bylo to úplně jiný. Pamatuju si, jak před třiceti lety přijeli první Vietnamci, zaučovala jsem je, já na ně nedám dopustit, krásně nám to šlo. Dostala jsem na starosti tři Vietnamky a všechno jim ukazovala.“ Podle ní byl tehdy čas se novým lidem věnovat, ne jako dnes, „kdy člověk přijde, nikdo mu nic neřekne a jen na něj řvou“. V pátek jsem šla znova na personální oddělení podepsat nějaké papíry. Cestou z drůbežárny jsem potkala dvě paní z porcovny. Nikdy předtím jsem s nimi víc nemluvila. Svítilo slunce, bylo nádherné jarní počasí. Venku v civilu vypadaly úplně jinak než uvnitř v těch oblecích. Usmívaly se. Ptaly se mě, jak to, že jdu opačným směrem. „Vy nejdete dneska do práce?“ „Ne, právě jsem skončila.“ „A máte jinou práci? Nelíbilo se vám tady?“ „Už něco mám a nelíbilo, no…“ „Tady je to jen pro silný jedince, nikdo tu nevydrží.“ „A vy, vy to vydržíte?“ „My musíme.“ Autorka je redaktorka Alarmu.